takže tohle je moocinky hezká povídky a tak sem vám dávám první 2 díly je od ...Žissel...
Píše se rok 2056. Je to už půl století kdy začal tenhle příběh, ale já stále cítím to napětí a vzrušení z našeho poznávání. Stalo se to přesně 10. března 2006. Tento rok sám o sobě přinesl do mého života spoustu pozitivních, ale i negativních věcí…
10.3. 2006 (asi 2.00 am)
Stále nemohu usnout. Moje smysly zachvátil internet. Sedím u počítače bez přestání skoro osm hodin a únavu potlačuji horkou kávou. Včera tomu nebylo jinak, navzdory škole stále čtu, studuji a zkoumám v ČR novou skupinu Tokio Hotel. Nevnímám okolí, jen se snažím pobrat co nejvíce informací o těchto mladících. Právě si prohlížím jeden blog, který je považován za ten nejdotaženější, který v České Republice o T.H. jak jim mnozí říkají je. Projíždím si komentáře, abych se dozvěděla názory ostatních, když tu najednou mě zaujme jeden. "Jestli chce někdo písně Tokiáčků, tak mi prosím písněte na mail..Andy" Sama jsem znala pouze jednu píseň tak jsem se rozhodla ve svém neúnavném blouznění napsat e-mail. "Ahojík jsem Petra a chtěla jsem se zeptat jestli bys mi prosím nějakou tu písničku neposlala. Děkuju." a klikla jsem na tlačítko odeslat. Sama nevím proč mě tato skupina zaujala, snad to bylo tajemným Billem, či vtíravou melodií skladby Durch den monsun? Kdo ví, ale jsem si jistá, že tato chvíle mi změnila celý život…
Ani nevím jak se to stalo, ale po odeslání zprávy jsem se cítila unavená jako nikdy předtím. Šla jsem si tedy lehnout.
10.3. 2006 (10,30am)
Bylo dopoledne a já se probudila do deštivého dne. Všude kolem mě bylo šero a já jsem měla stejnou náladu, jako mělo nebe barvu - temně černou. Z mého nešťastného rána mě probudila až odpověď na můj 'ranní e-mail´. Napsala mi Andy, poslala mi další písničky od Tokio Hotel a já je se zájmem začala poslouchat. "schrei! - bist du du selbst bist, schrei! - und wenn es das letzte ist…." křičí mi z počítače, ale já v tom cítím jakousi touhu a vášeň něco dokázat. Ihned na tuto zprávuodpovídám, protože Andy neposlala jen písně, ale asi má stejný zájem jako já poznat blíže nějakého další fanouška. Ptá se na koncert v Polsku, který se má konat 25.7. v Krakově. Z mého nočního putování mi něco takového uvízlo v paměti, ale nějak jsem nad účastí na tomto koncertě nepřemýšlela. Celý den jsem strávila jak jinak než za monitorem. Rozpovídali jsme se na téma Tokio Hotel, ale již po pár hodinách dalšího vyprávění, jsme si našli i další témata. Nenudili jsme se, jinak bychom také neseděli celý den u pc. Nevím proč a dodnes si to nedokážu vysvětlit, ale tento človíček mě zaujal aniž bych věděla odkud je nebo jak vypadá..Popravdě bylo mi to jedno, byla jsem ráda, že své pocity můžu projevovat a ventilovat. Tímto dnem vše začalo…
Jak jsem psala je to už padesát let, ale já si stále pamatuji každé slovo, které jsme si napsali ten první den. Kdybych věděla co se stane v blízké budoucnosti, nikdy bych do toho pekla nešla…
17.3. 2006 ( kolem 11,30.pm)
Je to skoro týden a já jsem si našla novou kamarádku a troufám si říct, že životní. Hned v neděli, což bylo pouhé dva dny po našem seznámení, mi nabídla, abych s ní jela na ten plánovaný koncert. Já jsem samo sebou přijala, ale neměla jsem kde spát. To však nebyl žádný problém, zjistila jsem totiž, že Andrea je z Opavy a velmi ráda mě u sebe nechá přespat a nejen to. Skamarádili jsme se natolik, že jsme si dokonce naplánovali společné prázdniny u ní a záhy pak u nás v Plzni. Jsem totiž z Plzně. Dále jsem se dozvěděla, že je jí 14 let jako mě, ale s jedním rozdílem, Andy chodí do 9.třídy a brzo jí bude 15 let. Ani nás nenapadlo si poslat fota, jelikož na to nebyl mezi našimi zasněnými konverzacemi čas. Myslím, že jsme to ani nepotřebovali…
Poprvé v životě zažívám něco jako je 'láska přes internet'. Je to velice zvláštní a myslím, že za svůj krátký čtrnáctiletý život jsem tohle nepoznala. Mám a měla jsem hodně přátel a kamarádů, ale polovina mě zklamala nebo jsme přišli do jiné školy a pak jsme se už neudrželi v kontaktu…Celý den přemýšlím nad tím co mě vlastně k Tokio Hotel přivedlo, ale nějak na to nemohu přijít. Pak si uvědomím, že je to jedno, protože díky nim jsem našla svoje sluníčko.
Ano sluníčko. Andrea byla velmi usmívavý člověk a hlavně její přítomnost velice hřála u srdce. Od našeho shledání ubíhali dny a byl jeden zlomový den, kdy…
13.4. 2006
Ten den jsem se rozhodla poslat Andince svojí fotku. Nevím co mě k tomu přivedlo, ale asi to, že když už někoho máte hodně rádi a on vás, tak chcete, aby o vás věděl vše a naopak vy chcete vědět vše o něm. Tak jsem ji tedy odeslala…Ohlas na ní byl velmi pozitivní a já jsem z toho byla šťastná..ale za tu krátkou dobu, co jsem čekala,než si to prohlédne, jsem se zpotila jak při horečce a absolutně mě to vykolejilo. Asi je to obavami, které má, ale každý. Byly však zbytečné, protože my jsme už dávno věděli, že na vzhledu nezáleží, ale na duši, srdci a charakteru člověka. Může být člověk krásný, ale zároveň sobecký, zlý a nechápavý. Ale někdy vidíte člověka nad kterým každý jen opovrhuje kvůli jeho vzhledu..Proč? Je to zbytečné, protože nesmíme lidi posuzovat podle vzhledu, ale podle toho co se skrývá uvnitř.
Čas utíkal rychle, ale každý den strávený s mým Andílkem byl plný pohody a neobyčejného kouzla. Míjely měsíce až se nakonec přiblížil konec června a my jsme se měli poprvé potkat. Je to tak dávno, ale já si stále pamatuji tu čtyřhodinovou cestu plnou nervozity a napětí. Cítila jsem se jako bych měla mít své poprvé. Náš první den…
22.7. 2006
"Tak a je to tady!" říkám si před zrcadlem, když už jsem oblečená a připravená na tu dlouhou cestu za svojí druhou půlkou srdce a duše. Nasedla jsem do bílého Renaulta, kterým mě odvezl můj táta až do Opavy. První hodinu cesty jsem byla tak nervózní, až jsem z toho usnula. Tatínek mě probudil až před krásným domem. A před ním…A před ním stála přesně taková jakou jsem si ji vysnila. Ne! Mnohem hezčí a příjemnější. Byla jsem tak nervózní a překvapená, že po dlouhých pěti měsících jsem konečně s ní. S mojí Andrejkou. Všechno to, co jsme si psali a říkali po telefonu, jí teď můžu říct do očí. Do těch krásných, modrých očí, které v sobě mají tu tajemnou jiskru. Místo ahoj jsem se zmohla jen na slzy v očích a myslím, že Andy na tom byla stejně. Pak následovalo dlouhé objetí, srdečné a takové jaké jsme si vždy jen představovali, když jsme se cítili špatně a chtěli jsme být spolu. "Ahoj.." dokázala jsem říci, konečně .. "Ahojky.." odpoví s úsměvem na tváři. Taťka se šel domluvit s jejími rodiči na určitých podmínkách. A já jsem následovala Andinku do jejího a teď našeho pokoje. Kolikrát jsem si představovala jak to u nich bude vypadat, ale skutečnost byla jiná, hezčí, příjemnější a milejší.
Brzo jsme se měli vydat společně s její sestřenicí Kajkou na koncert do Krakova. Celé tři dny jsme se pořádně nevyspali, protože jsme měli pořád co probírat, dokonce i v noci.
Koncert se blížil a my nevěděli co se stane..
25.7. 2006 (7.00 am.)
"Tak a je to tady…." říkám si stejně jako, když jsem jela sem. Teda vstát z postele mě stálo značnou dávku přemlouvání, ale nakonec jsem vstala. Moje sluníčko Andrejka taky. Prostě jsme se nemohli dočkat dvou hodin, kdy jsme vyjížděli. Celý den jsme se připravovali, diskutovali o tom co na sebe a co napsat na lístek k plyšáčkům, které jim chceme hodit na podium, tedy jestli tam dohodíme ze zadních řad. Smířili jsme se s tím, že se asi nikam dopředu nedostaneme, ale nám stačila přítomnost v hale kde byli naši miláčci. Já jsem si od začátku zamilovala Billa, ale časem jsem přišla na to, že jeho tajemná image mě přestává bavit a začal se mi líbit sladký a šibalský Tom, ale moje sluníčko bylo stále věrné tomu svému - Billovi.
Den se krátil a nastala ta osudová hodina….
25.7. 2006 (kolem 1.30pm)
Celé nedočkavé jsme nastoupili do auta Andreina taťky a odjížděli jsme směr Krakov. Byla jsem vzrušením bez sebe a stále si opakovala.. "Jestli tohle není skutečnost, tak se už nechci probudit…" A Andy byla také celá bez sebe, když si někoho zamilujete a pak máte tu šanci ho konečně po půl roku vidět na živo, tak se vám rapidně zvedne hladina adrenalinu, ale snažili jsme se udržovat vzájemně v klidu. Nechtěli jsme vypadat jako ty hysterické fanynky co se rozbrečí jen, když se na ně podívá letmo Bill.
Čekání nám připadalo věčné. Před halou jsme stáli bez mála asi tři hodiny, ale za tu dobu jsme si uvědomili ještě víc, že nejen nás to pojí s Tokio Hotel, ale i my jsme si bližší, když vyčkáváme společně.
7.00pm
Konečně…Nějací chlápci nám prohlédli tašky a museli jsme před halou nechat láhve, pilníky, sponky a další ostré předměty. Jediné co bylo povoleno byly fotoaparáty, mobilní telefony a kamery. Ale my jsme ani jedno z toho raději neměli. Myslím, že by to stejně bylo zbytečné, protože jakmile na podium přišly naše lásky, byli jsme jako v transu. V okamžik kdy se otevřela brána do haly, se spustil nemilosrdný boj o nejlepší místa. Nám se stalo něco neuvěřitelného. Dostali jsme se do první řady, spíše k prostředku a to ani nevíme jak. Asi se ty hodiny, které jsme před halou našlapali hodily. Než jsme si to uvědomili přispěchali na podium kluci. Nejdříve Gustav, Georg za ním Tom a nakonec božský Bill. Při jeho příchodu do haly jsem málem přišla o bubínky, ale bylo mi to jedno. Byla jsem se svými dvěma láskami, s Andreou a Tomem.
Nikdy nezapomenu na ty pocity, které jsem během toho šílenství zažívala.
Koncert, který nám změnil život, probíhal naprosto super a my jsme se dokonale bavili. V té euforii jsme ani necítili, že nám někdo šlape na nohy, ani to, že nám "lámou" žebra o železné zábrany, které byly před podiem, ale i přes ně jsme si na Billa mohli sáhnout.
"On mi podal ruku…." ječela tam na mě Andy šťastným hláskem. Sice mi Bill už neříkal tolik jako dřív, ale byla jsem ráda za Andy. Jsem šťastná, když je ona šťastná.
A to ona opravdu byla. Ale za pár hodin se změní vše…
"Schrei….." hystericky vykřikovali fanynky společně s Billem. Já jsem byla celá vedle z toho jak byl Tom zabraný v kytaře a jak se naprosto utápěl ve svém světě hudby, stejně jako já v jeho očích, když jsem seděla doma u počítače. Teď jsem jim byla blíž než kdy předtím, ale stejně jsem se cítila naprosto bezmocně. Myslela jsem, že písnička už končí, ale mýlila jsem se. Bill chtěl vyzvat na podium jednu dívku z davu, aby s ním zpívala refrén. Jelikož jsem netušila co se děje, stále jsem tam jak opařená a hleděla jsem dopředu. Ostatní, včetně Andy, skákali a vykřikovali na Billa, aby si je vybral. Ale osud to chtěl jinak a Bill sestoupil z podia dolu a ukázal na mě. Já nevěděla co se děje a hlavně co se po mě chce. "Peťo on si vybral tebe, tak jdi….." vzrušeně na mě pokřikovala Andy. Jeden člen ochranky mě přetáhl pře zábrany a mě dělil od mého snu jediný schod. Bill mi ochotně pomohl nahoru a zeptal se mě na něco, ale já jsem mu zaprvé nerozuměla kvůli hluku fanoušků a zadruhé kvůli tomu, že neumím německy ani ťuk. Jen jsem mu do ucha nesměle špitla, že mluvím anglicky a on trochu zpanikařil, ale nakonec jsme se domluvili a začali jsme zpívat.( Musím říct, že i když neumím německy nic, tak jejich texty znám nazpaměť.) Docela nám to šlo, ale teď už byl vážně konec a já jsem musela zase zpět, ale ještě předtím jsem dostala pusu na líčko od Billa i Toma a pak jsem se vrátila za svojí láskou.
Koncert pokračoval dalšími asi třemi písničkami a pak už kluci zmizeli za obrovského aplausu. Všichni vyšli z haly a čekali na to zda bude autogramiáda nebo ne. I přes veliké očekávání autogramiáda nebyla a my jsme se připravovali na odchod. Když mi zrovna říkala Andy jaké měla pocity ucítila jsem ve své zadní kapse cosi neznámého. Sáhla jsem tam a ….
Tu věc jsem nikdy neměla objevit…ale nedalo se nic dělat, bylo moc pozdě…